Již sedmý v pořadí ročník memoriálu svědčí i o tom, že Sonnyho památka je stále živá. Přestože řada přátel se z těch či oněch důvodů nemohla zúčastnit, bylo potěšitelné, že se ho zúčastnila i řada nových účastníků. Letošní memoriál byť v komornějším složení se opět velmi vydařil a proběhl za krásného jarního počasí. A už také cestou i necestou jsme bezpečně trefili přes zříceniny hradu Košíkov s výhledy do údolí říčky Bobrůvky alias Loučky na samotu Štymberk, kde Sonny prožíval svá iniciační dětská léta a kde spočívá i jeho popel. Tam jsme už tradičně byli netrpělivě očekáváni a posléze na duchu i na těle uctěni hostitelem prof. Voráčem a jeho paní.
V programové části memoriálu bylo promítnutí autorského filmu Karla Slacha, jenž kvůli lékařskému zákroku ale nebyl přítomen. Film Vzhůru dolů pojednával o Sonnyho akci Neolitická malba, kterou zorganizoval na jaře roku 1974 pod heslem „ Nemáme-li neolitickou malbu, uděláme si ji sami „. Dvoudenní akce se tehdy zúčastnilo kolem 40 účastníků, kteří vytvářeli „ neolitické malby“ ve staré šachtě poblíž Domašova v údolí Bílého potoka. Film je o nesnadném hledání místa činu, které se za 40 let velmi změnilo a hlavně o nafilmování současného stavu maleb, které v barvě a velmi zachovalé bylo možno po těch letech vidět poprvé. A navíc v ději filmu probleskují černobílé fotografie z tehdejší akce nevšedním způsobem propojující minulost a současnost. A vše se vzpomínkami několika někdejších účastníků. V druhé části jsme měli možnost se shlédnout další ukázku ze zpracování Sonnyho díla tentokrát obrazového, začínající jeho portrétem HelenyVondráčkové (asi z r. 1967), se kterým se hlásil na brněnskou školu umění a řemesel, přijat ale tehdy nebyl a přehled končil jeho pracemi v roce jeho úmrtí (2008). Účastníci měli tak jedinečnou možnost porovnat a sledovat vývoj jeho svébytného a svérázného uměleckého rukopisu vymykajícího se škatulkovému zařazení dodnes.
Uctění Sonnyho památky v místě rozptylu jeho popela tentokrát proběhlo autorským čtením z knihy předsedy Společnosti přátel Sonnyho Jana Laciny Kousíček modré, vydané tišnovským nakladatelstvím Sursum v roce 2015, kde autor mimo jiné vzpomíná i na Sonnyho. A protože jde o půvabný text, určitě si ho přečtete s potěšením i Vy, stejně jako jsme ho s potěšením poslouchali i my:
Příběh hrušně
A posléze jsme se už, ani nevymýšlejíce jiné možné zpáteční cesty, odebrali do Skryjí, kde už pravidelně jen kvůli nám otevírají milou hospůdku Pod kapličkou. Krásný jarní den jsme si tam na závěr memoriálu vychutnali se vším všudy a to nejen přečtením milého a podobně laděného, fejetonu Jana Laciny o Chvále jarní griotky. Ostatně tato chvála byla na jarních výletech autora se Sonnym mnohokrát prožívaná. Podělit se s Vámi o tento jedinečný zážitek ale můžeme bohužel jen tímto textem:
Chvála jarní griotky
Žádné komentáře:
Okomentovat